Menú

U tsikbal / Contado por
Fulgencio Noh

Junp’éel kajtal úuch beey ichile úuchben mayaso’ob beeyo’, le nojoch máako’ pos ya’ab u mejen palalo’obe’. Yaan min siete u túululo’ob bine’ kaj kíim u mama’ob. Ts’o’ok u xáantal tun yiliko’ob u meyajil u meetik u yo’ocho’ob, beey ba’al u jaanto’ob yéetel mejen paalalo’obo’; ka tu ka’ kaxta láak’ juntúul señora viuda ti’ lu ka’ máate, ya’ab xan u mejen paalalo’ob. Ka tun tu múuch’kintaj beeyo’ pos ya’abe mejen paalalo’obo’.

Ba’axe pos le úucho’ pos yaan tun u bin u ch’ako’obe kaabo’ ka páatak u kuxtalo’ob, yéetel tuláaka. Ba’axe’ le mejen paalalo’ob túuno’ u paaklan p’eekubáob. Yan hora tak ti’al u tséenta’alo’ob, yan hora wa ba’ax ku kaxtiko’o beeyo’ u p’eeko’ob. Le mismo u madrastraobo’ p’ekta’ano’ob. Tumen ya’ab u jaanalo’ob, ya’ab tu láakal. Le señorao u k’áat xane’ wa chen leeti’ u paalalo’ob ka tséenta’ako’obo’, u p’eek laj u paaklan p’eekuba mejen paalalo’ob beeyo’.

Ka tun bino’ob junp’éel k’iin te’ tu yáanal le noj k’áaxo’ ti’al u ch’ako’ob le k’áaxi kaab yaano’o’. Ku bino’ob tun beeyo’, como ya’abo’ob beeyo’, yaan mas nuuktako’obi’, le juntúul chan ts’e’ets’ túuno’, ka’ tu meeto’ob loob ti’, te’ tu ts’u’ le k’áaxo’ yo’olal ma’ u ka’ suut te’ tu naajilo’obo’. Tumen tan yiliko’obe chen leeti’ yaabita’an tu naajilo’ob beeyo’, ka tu jo’os’o’ob u yich.

Le túune chan jxi’ipalo’ pos ts’o’ok u jo’ots’ol u yich beeyo’, mina’an modo u bin, kaj xúunp’ajta’abi. U láak’o’ob tun beey yéetel le nojoch máako’ kaj bino’ob beeya’ te’ tu’ux min junp’éelil awtile’, ti’ tun je’elo’ob weeneli’. Tu t’abaj u k’áak’o’obe ti’ ku weenelo’obi. Chen p’echak tun yee’same’ental túune’, u noj yuumil tun le k’aax, le Noj Yuum Kaab tun ku taalo’ ti’al ilik tun le kaabo’ob tuláakal ba’ax uuchti’obo’.

–Ba’ax úuchte’ex.

Ku ya’alalo’ob tumen le nojoch máak kaj taalo’. Ku ya’alik le kaabo’obo’:

–Okolta’abo’on, laj ch’a’ab ik chan kaabi, ch’a’ab ik chan li’isaj kib, ch’a’abto’on tu láaka ba’ax kik jaantik.

–Ba’ax tun u jeel úuchte’ex.

Pos teene’ mina’an in k’ab, yaane’ mina’an in xiik’, yaane’ mina’an in wich, yaane’e’ mina’an in wok –ku ya’aliko’ob.

Le tun le chan paalo’ ts’o’ok u’ yookol tun tu jobonile che’o, ka’ tun tu ya’alaj tune’:

–Teene‘ in Yuum mina‘an xan in wich.

Kaj a‘ala‘a ti‘e:

–Yaan a wich beoraa‘ ku ya‘ala‘al.

Ka tu jan tip‘aj u jo‘ol ti‘al u paakat, tu yilaj máax a‘al ti‘ u paakat, tu yilaj máax a‘al ti‘ beey yaan u yicho‘. Naapulak u yilike‘, jelekbal u láak‘o‘ob, u t‘abmaj u k‘aak‘o‘ob junp‘éel kilometroil. Tu yilaj este u yicho‘ jach sáasil, jach máan sáasil uch ku yilik; beey u yilik botellae bey u yilik le che‘obo‘. Píipit máan u paakati‘ leeti‘ beetik beeya‘ le kaabo‘obo‘, beey ka wilike‘exa‘ le k‘áaxi kaabo‘obo‘ yaan junp‘éel modo ti‘al u kaxtiko‘ob jobon che‘, yaan u modoil u kaxtiko‘ob tak áaktun, tak tuunich beey u paktiko‘ob botellae‘, beey u paktiko‘ob tuláakal ba‘al jach sáasil u paakato‘ob. Tumen ts‘aaja‘anti‘ob tumen noj Dios Yuum Kaab; leeti‘ ts‘aamilti‘ob.

Le túune óotsil paale‘ leeti‘e‘ kaj u‘uya‘ab ya‘alik te‘ ku yilik junp‘éel kilometro, junp‘éel awti ku weenel u láak‘o‘obo‘, táanili‘ tun u máajk‘a‘ata‘al bin u yiche‘; kaj máajk‘a‘ata‘ab túune‘, te‘ tun naaki‘, kaj ka‘ p‘áate éejoch‘e‘en, leeti‘ tun úuchi  ka p‘áat beey u paakat máako‘.

Wa ka p‘áatak ka‘achti‘e, tal vez wa bejla‘a mas sáasil ik paakata’.

Hace mucho tiempo, en un ranchito entre los mayas, vivía un señor con muchos hijos. Tenía siete, y de repente se murió la mamá. Después de un tiempo, viendo que le era muy difícil prepararles comida a todos, buscó a otra mujer que era una viuda y también con muchos hijos. Ambos se juntaron para formar una sola familia.

En esa época, para poder vivir hay que buscar colmenares y conseguir miel. Pero había un problema, pues los niños se odiaban entre los dos grupos. Cuando se les sirve los alimentos u otros comestibles, se peleaban entre sí. Hasta la misma madrastra odiaba a sus entenados. Decía que comían mucho. Por lo tanto, no tenían una vida calmada.

Un día se fueron hasta donde habían árboles muy grandes para buscar colmenas. Estando ahí y como eran muchos, unos chicos y otros grandes, hirieron al más pequeño. Lo llevaron en lo más recóndito de la selva para que no pudiera regresar a su hogar. Le sacaron sus ojos, porque veían que era el consentido de la casa.

El pequeño, después que le privaron de la vista, lo abandonaron, pues no podía andar. El papá y los hermanos avanzaron como a la distancia de un grito, y acamparon para descansar. Hicieron una fogata porque allá iban a dormir. Apenas empezaba a oscurecer cuando el amo de la selva, el Noj Yuum Kaab, salió y fue a ver lo que había sucedido a las abejitas. Llegó y les preguntó.

–¿Qué ha pasado? Ellas contestaron:

–Se nos ha robado, llevaron la poca miel que teníamos y la cera que habíamos almacenado. Se llevaron todo nuestro alimento.

Luego, el Yuum Kaab insistió:

–¿Algo más ha pasado?

A lo que enseguida contestaron:

–Pues, mira, yo no tengo patas, otras no tenemos alas, otras no podemos ver –total, todas expusieron sus problemas.

Mientras, el niño, que se había metido en uno de los huecos de los árboles, habló de último y dijo:

–Yo no tengo ojos.

Y Yuum Kaab le aseguró:

–Tú ya puedes ver.

Cuando escuchó la voz, asomó la cabeza para ver quién le había hablado así. Sorpresivamente vio como a un kilómetro a sus hermanos que estaban descansando alrededor de la lumbre. Sus ojos veían muy claro, eran exageradamente claros. Miraba como si viera sólo objetos transparentes. Su vista traspasaba a través de los árboles. Por eso las abejas silvestres tienen la capacidad de encontrar los troncos de los árboles o la oquedad en las rocas. Ellas ven sin dificultad. Así están dotadas por el dios Yuum Kaab.

Pero, cuando escuchó decir al pobre niño que estaba viendo hasta sobre un kilómetro, donde estaban durmiendo sus hermanos, le tapó los ojos con la mano y en ese momento vio todo obscuro, y luego quedó normal otra vez como miramos hasta ahora.

Si se hubiera quedado con esos ojos, todos veríamos claro ahora hasta de noche.

Da clic sobre el título para leer en maya o en español.

Hide Tab

Junp’éel kajtal úuch beey ichile úuchben mayaso’ob beeyo’, le nojoch máako’ pos ya’ab u mejen palalo’obe’. Yaan min siete u túululo’ob bine’ kaj kíim u mama’ob. Ts’o’ok u xáantal tun yiliko’ob u meyajil u meetik u yo’ocho’ob, beey ba’al u jaanto’ob yéetel mejen paalalo’obo’; ka tu ka’ kaxta láak’ juntúul señora viuda ti’ lu ka’ máate, ya’ab xan u mejen paalalo’ob. Ka tun tu múuch’kintaj beeyo’ pos ya’abe mejen paalalo’obo’.

Ba’axe pos le úucho’ pos yaan tun u bin u ch’ako’obe kaabo’ ka páatak u kuxtalo’ob, yéetel tuláaka. Ba’axe’ le mejen paalalo’ob túuno’ u paaklan p’eekubáob. Yan hora tak ti’al u tséenta’alo’ob, yan hora wa ba’ax ku kaxtiko’o beeyo’ u p’eeko’ob. Le mismo u madrastraobo’ p’ekta’ano’ob. Tumen ya’ab u jaanalo’ob, ya’ab tu láakal. Le señorao u k’áat xane’ wa chen leeti’ u paalalo’ob ka tséenta’ako’obo’, u p’eek laj u paaklan p’eekuba mejen paalalo’ob beeyo’.

Ka tun bino’ob junp’éel k’iin te’ tu yáanal le noj k’áaxo’ ti’al u ch’ako’ob le k’áaxi kaab yaano’o’. Ku bino’ob tun beeyo’, como ya’abo’ob beeyo’, yaan mas nuuktako’obi’, le juntúul chan ts’e’ets’ túuno’, ka’ tu meeto’ob loob ti’, te’ tu ts’u’ le k’áaxo’ yo’olal ma’ u ka’ suut te’ tu naajilo’obo’. Tumen tan yiliko’obe chen leeti’ yaabita’an tu naajilo’ob beeyo’, ka tu jo’os’o’ob u yich.

Le túune chan jxi’ipalo’ pos ts’o’ok u jo’ots’ol u yich beeyo’, mina’an modo u bin, kaj xúunp’ajta’abi. U láak’o’ob tun beey yéetel le nojoch máako’ kaj bino’ob beeya’ te’ tu’ux min junp’éelil awtile’, ti’ tun je’elo’ob weeneli’. Tu t’abaj u k’áak’o’obe ti’ ku weenelo’obi. Chen p’echak tun yee’same’ental túune’, u noj yuumil tun le k’aax, le Noj Yuum Kaab tun ku taalo’ ti’al ilik tun le kaabo’ob tuláakal ba’ax uuchti’obo’.

–Ba’ax úuchte’ex.

Ku ya’alalo’ob tumen le nojoch máak kaj taalo’. Ku ya’alik le kaabo’obo’:

–Okolta’abo’on, laj ch’a’ab ik chan kaabi, ch’a’ab ik chan li’isaj kib, ch’a’abto’on tu láaka ba’ax kik jaantik.

–Ba’ax tun u jeel úuchte’ex.

Pos teene’ mina’an in k’ab, yaane’ mina’an in xiik’, yaane’ mina’an in wich, yaane’e’ mina’an in wok –ku ya’aliko’ob.

Le tun le chan paalo’ ts’o’ok u’ yookol tun tu jobonile che’o, ka’ tun tu ya’alaj tune’:

–Teene‘ in Yuum mina‘an xan in wich.

Kaj a‘ala‘a ti‘e:

–Yaan a wich beoraa‘ ku ya‘ala‘al.

Ka tu jan tip‘aj u jo‘ol ti‘al u paakat, tu yilaj máax a‘al ti‘ u paakat, tu yilaj máax a‘al ti‘ beey yaan u yicho‘. Naapulak u yilike‘, jelekbal u láak‘o‘ob, u t‘abmaj u k‘aak‘o‘ob junp‘éel kilometroil. Tu yilaj este u yicho‘ jach sáasil, jach máan sáasil uch ku yilik; beey u yilik botellae bey u yilik le che‘obo‘. Píipit máan u paakati‘ leeti‘ beetik beeya‘ le kaabo‘obo‘, beey ka wilike‘exa‘ le k‘áaxi kaabo‘obo‘ yaan junp‘éel modo ti‘al u kaxtiko‘ob jobon che‘, yaan u modoil u kaxtiko‘ob tak áaktun, tak tuunich beey u paktiko‘ob botellae‘, beey u paktiko‘ob tuláakal ba‘al jach sáasil u paakato‘ob. Tumen ts‘aaja‘anti‘ob tumen noj Dios Yuum Kaab; leeti‘ ts‘aamilti‘ob.

Le túune óotsil paale‘ leeti‘e‘ kaj u‘uya‘ab ya‘alik te‘ ku yilik junp‘éel kilometro, junp‘éel awti ku weenel u láak‘o‘obo‘, táanili‘ tun u máajk‘a‘ata‘al bin u yiche‘; kaj máajk‘a‘ata‘ab túune‘, te‘ tun naaki‘, kaj ka‘ p‘áate éejoch‘e‘en, leeti‘ tun úuchi  ka p‘áat beey u paakat máako‘.

Wa ka p‘áatak ka‘achti‘e, tal vez wa bejla‘a mas sáasil ik paakata’.

Hace mucho tiempo, en un ranchito entre los mayas, vivía un señor con muchos hijos. Tenía siete, y de repente se murió la mamá. Después de un tiempo, viendo que le era muy difícil prepararles comida a todos, buscó a otra mujer que era una viuda y también con muchos hijos. Ambos se juntaron para formar una sola familia.

En esa época, para poder vivir hay que buscar colmenares y conseguir miel. Pero había un problema, pues los niños se odiaban entre los dos grupos. Cuando se les sirve los alimentos u otros comestibles, se peleaban entre sí. Hasta la misma madrastra odiaba a sus entenados. Decía que comían mucho. Por lo tanto, no tenían una vida calmada.

Un día se fueron hasta donde habían árboles muy grandes para buscar colmenas. Estando ahí y como eran muchos, unos chicos y otros grandes, hirieron al más pequeño. Lo llevaron en lo más recóndito de la selva para que no pudiera regresar a su hogar. Le sacaron sus ojos, porque veían que era el consentido de la casa.

El pequeño, después que le privaron de la vista, lo abandonaron, pues no podía andar. El papá y los hermanos avanzaron como a la distancia de un grito, y acamparon para descansar. Hicieron una fogata porque allá iban a dormir. Apenas empezaba a oscurecer cuando el amo de la selva, el Noj Yuum Kaab, salió y fue a ver lo que había sucedido a las abejitas. Llegó y les preguntó.

–¿Qué ha pasado? Ellas contestaron:

–Se nos ha robado, llevaron la poca miel que teníamos y la cera que habíamos almacenado. Se llevaron todo nuestro alimento.

Luego, el Yuum Kaab insistió:

–¿Algo más ha pasado?

A lo que enseguida contestaron:

–Pues, mira, yo no tengo patas, otras no tenemos alas, otras no podemos ver –total, todas expusieron sus problemas.

Mientras, el niño, que se había metido en uno de los huecos de los árboles, habló de último y dijo:

–Yo no tengo ojos.

Y Yuum Kaab le aseguró:

–Tú ya puedes ver.

Cuando escuchó la voz, asomó la cabeza para ver quién le había hablado así. Sorpresivamente vio como a un kilómetro a sus hermanos que estaban descansando alrededor de la lumbre. Sus ojos veían muy claro, eran exageradamente claros. Miraba como si viera sólo objetos transparentes. Su vista traspasaba a través de los árboles. Por eso las abejas silvestres tienen la capacidad de encontrar los troncos de los árboles o la oquedad en las rocas. Ellas ven sin dificultad. Así están dotadas por el dios Yuum Kaab.

Pero, cuando escuchó decir al pobre niño que estaba viendo hasta sobre un kilómetro, donde estaban durmiendo sus hermanos, le tapó los ojos con la mano y en ese momento vio todo obscuro, y luego quedó normal otra vez como miramos hasta ahora.

Si se hubiera quedado con esos ojos, todos veríamos claro ahora hasta de noche.

Más Capítulos